Jajda / Škoda 120L

Škoda 120 L původně užovka z roku 1978 přestavěná na M.



Auto letos projelo 3200km viz. článek níže.





Škodou 120 a Wartburgem 353 do Dubrovníku



Za poslední roky jsme zažili různé dovolené v Čechách i v zahraničí, byli jsme u moře i v horách, ale zásadním zjištěním bylo, že nás baví hlavně cesta. V loni jsme autem procestovali okruh Alpami, ale na letošní rok to chtělo něco speciálního - staré auto. Kde ho sehnat? Projížděli jsme internet a hledali nějaké vozidlo, které by bylo v dobrém stavu a ideálně za málo peněz, což se ukázalo jako problém. Vzpomněli jsme si na Škodu 120L z roku 1978, která nám leží v garáži po babičce a na silnici vyjede tak 2x do roka do lesa pro dříví. Měsíc před cestou jsme ji převezli do Prahy a začali pracovat na opravách. V průběhu jsme založili facebookovou stránku (www.facebook.com/skoda120 doDubrovniku?fref=nf), kde jsme zveřejnili plán cesty a začali přidávat fotky z oprav auta.



Pouhých 14 dní před odjezdem se k nám připojil čerstvě zakoupený Wartburg z roku 1976, který pochopitelně nebyl ve stoprocentním stavu. Bylo třeba udělat několik oprav, ale spousty věcí se prostě nestihlo. Měli jsme tedy dvě auta (7 válců, 72 koní), šest členů, 11 dní a cíl - Dubrovník.



Kvůli krátkému času na přípravu vozidel byly i poslední chvíle před odjezdem dosti hektické. Ještě hodinu po plánovaném odjezdu se na Wartburgu řešilo odvzdušnění brzd, které nešlo úplně hladce, nicméně nakonec se to povedlo a my mohli konečně vyrazit směr Balaton. Po dálnici D1 míříme do Brna, v 18:04 projíždíme přes Slovenské hranice a naše auta mají za sebou prozatím nejdelší vzdálenost od domova. Zpoždění nabrané na začátku se nám už dohnat nepodařilo, takže k Balatonu jsme ten den nedojeli. Skončili jsme v Maďarsku v městečku Pannonhalma, vzdáleného od cíle asi 70 km. Cesta přes Maďarsko byla vybrána záměrně z několika důvodů, nechtěli jsme jet přes slovinské dálnice a už vůbec ne přes Rakousko, protože technický stav našich vozidel měl do slova perfektní daleko.



Druhý den jsme vyrazili směr Veszprém a dále na poloostrov Tihany, ze kterého vede přívoz na druhý břeh. Odtamtud jsme pokračovali přes Kaposvár k Maďarsko-Chorvatskému hraničnímu přechodu Barcsi přes řeku Drávu. V Chorvatsku byla v plánu zastávka u Plitvických jezer, a tak jsme podle map a navigace napřímili cestu a vyrazilo se. Někde kolem města Glina padl nápad, že přejedeme přes Bosnu a Hercegovinu. Tato zkratka nám sice ke včasnému dojezdu nepomohla, ale zase jsme díky ní navštívili místa, kam se obvykle turisté nevydají. Zpočátku asfaltová silnice přecházela v prašnou a končila jako zarostlá polní cesta. Chorvatsko-Bosenské hranice byly zavřené, a tak jsme je překročili dosti nestandardně. Mezi hranicemi byla hodně patrná válka v devadesátých letech, opuštěné vesnice, rozestavěné a rozstřílené domy, které ale vyvažovala nádherná zelená krajina s úžasnými výhledy. Naproti tomu v Bosně jsme míjeli nově postavené a především obývané domy. U hranic byl pouze jeden asfaltový úsek v místě s 20 % stoupáním. Během průjezdu divokou Bosnou bylo možné kochat se nádhernou kopcovitou krajinou a smečkami toulavých psů, pak se ale začalo stmívat a my zamířili k nejbližšímu hraničnímu přechodu. Byl sice značen v mapě, ale ve skutečnosti se jednalo o malý most zasypaný sutí, na kterém byl ještě pro jistotu zarostlý ostnatý drát. Museli jsme se přesunout k hlavnímu přechodu asi deset kilometrů. V noci jsme odložili mapu a hlavní slovo měla navigace, která dle zadání našla nejkratší cestu. Asi půl hodiny nás ve tmě vodila po těch nejmenších polních cestičkách, aby nás nakonec vítězoslavně dovedla k hranicím, kde na nás čekala rychlá prohlídka zavazadel. Do kempu jsme díky zkratce dorazili o tři hodiny později.



Ráno na Plitvických jezerech nabídlo velmi nepřívětivé počasí a krátce poté, co jsme sbalili věci, se rozpršelo tak, že na návštěvu míst, kde jezdíval Vinnetou, nedošlo. Najeli jsme na dálnici, jenže po chvíli se dostavil technický problém, výfuku u Škodovky se uklepal jeden šroub u svodů a prasklo jeho těsnění. Dočasným řešením bylo odmontování potřebného šroubu M8 z chorvatské dopravní značky, což na dojetí to postačilo.



Zdárně jsme dojeli na Makarskou a na 2 dny se utábořili v kempu. Večer jsme vyráželi do města, a protože byl zrovna jejich státní svátek Den vítězství a díkůvzdání vlasti, tak byla možnost na promenádě u přístavu ochutnat velké množství ryb a plodů moře. Druhý den dopoledne jsme v místních autoservisech sehnali potřebné díly, těsnění vysochali z klingeritu a uvedly výfuk do stavu, ve kterém byl schopen pokračovat.



Je tu pátý den a s ním i plánovaný přejezd do Dubrovníku. Po vyjetí z kempu dojel Wartburg pouze na první světelnou křižovatku, ze které jsme ho museli odtlačit. Auto ani neškytlo a my se pokoušeli najít závadu. Pohled na rozebrané auto z roku 1976 uprostřed turistického letoviska musel být úchvatný. Nikdo z nás o wartburgu nevěděl vůbec nic, naše pokusy byly marné. Po hodině dva z našich členů jeli hledat servis, o chvíli déle zastavila nějaká dodávka, z té vyskočil Chorvat se svými syny a bez ptaní se pustili do oprav. Najednou auto opravdu nastartovalo - hurá! Bohužel, k naší smůle, mluvili pouze chorvatsky, a tak se nám nepodařilo zjistit, jak zapalování nastavili.



Cesta pokračovala podél pobřeží až k dalším hranicím s Bosnou, a právě na nich se projevil vzhled našich vozidel. Chorvatští celníci nabyli pocitu, že v takovýchto autech musejí zaručeně najít drogy. Každé auto si vzala do parády jedna dvojice a prohlídka byla velmi důkladná. Poté, co marně prohledali každý kout auta, naše kapsy, ponožky i peněženky, objevili pepřový sprej, který se „pašovat“ prostě nesmí. Nejprve vyhrožovali pokutou 300 eur, ale vzhledem k tomu, že byl 10 let prošlý, tak nás nakonec pustili dál.



Za nedlouho se hory zmenšily a my dojeli k nádherné deltě řeky Neretvy, které jsme dali přezdívku „malá Čína“. Od Neretvy do Dubrovníku to už bylo jen kousek, ale díky čtyřhodinové opravě Warťasu nám na prohlídku města nezbylo moc času. V tu chvíli nám to bylo jedno, cíl byl splněn. Za Dubrovníkem jsme se ubytovali v kempu a ihned bylo jasné, že nám tento cíl nestačí. Ráno padlo rozhodnutí pokračovat, co nejdále to půjde. Bohužel nás musel kvůli práci opustit jeden člen, tak jsme přeskupili posádky a dále pokračovali už jen v pěti.



Cesta dál nás zavedla na nejjižnější cíp Chorvatska, kde se nacházela kamenná pevnost Tvrďava Oštro s výhledem na černohorské pobřeží. Při důkladném prozkoumávání pevnosti a jejího okolí jsme našli ve volné přírodě asi 10 kg meloun, který jsme později snědli, a byl opravdu vynikající. Poté jsme zamířili zpátky do kempu v obci Molunat, kde jsme se oddávali běžným dovolenkovým aktivitám, jako jsou jídlo, pivo, koupání a opalovačka.



Je sedmý den a vyrážíme do Černé hory, trošku nás zdržuje čtyřhodinová kolona na hranicích, protože hlavní hraniční přechod je z nějakého důvodu uzavřený. Máme dobrou náladu, i přes to, že je 40°C ve stínu, naše auta jsou bez klimatizace a jakýchkoliv UV filtrů, takže to každou chvíli vypadá, že se dřív uvaříme my než naše auta. Pro zpestření vyndaváme ukulele a bavíme znuděné cizince v autech z roku 2000+.



Téhož dne jsme dorazili do Černohorského města Bijela, kde jsme si užili nejlepší jídlo za celou cestu a k tomu měli večer navíc akci - talíř škeblí za 0,99 €.



Ráno jsme vyrazili ze zálivu Kotorská, který byl díky četným přístavům znečištěn, na otevřené moře. Jelo se trajektem Kamenari - Lepetane a poslední část naší cesty vedla do Budvy. Zde se opět začaly projevovat problémy Wartburgu, a tak jsme se začali pomalu vracet. Před cestou zpět jsme se ještě na zbytek dne zastavili u Budvy na pláži a následující den chtěli přejet zpátky do Chorvatska. Ráno byla auta opět v horší kondici, Wartburg zase nejel a Škodovka měla prázdné kolo. V pneuservisu jsme nechali opravit zpuchřelý ventilek a jelo se dál. Nejhorší chvíle jsme si ale prožili opět na hranicích. Mezi Černohorskou a Chorvatskou stranou nám znovu na několik hodin umřel Wartburg. Po vyčerpávající práci na všudypřítomném slunci se nakonec podařilo vůz přesvědčit a mohli jsme dojet k nádherné liduprázdné pláži s nezvykle bohatým podvodním životem.



Následující den už byl ve znamení přejezdu do kempu k národnímu parku Krka, a je samozřejmé, že se to neobešlo bez několikahodinových oprav Wartburgu během cesty. Ráno u Krky byl Wartburg opět nepojízdný a nakonec jsme se ho rozhodli nechat odtáhnout do servisu. I přes ujištění, že je to nejlepší servis v okolí, si s takovýmto autem nedokázala poradit ani čtveřice mechaniků. Neustále se soustředili na věci, které byli očividně v pořádku, a jejich mantrou bylo, že jsou špatné bobiny (cívky). Poté, co se ukázala jejich neschopnost a hrozilo, že nadělají víc škody než užitku, jsme je od auta vyhnali. Za pomoci chytré knížky se do večera podařilo vše nastavit a opět jsme byli mobilní. I přesto, že s opravou nám nepomohli, byl šéf příjemný a dokázal nám sehnat pár drobných dílů na auto za 60 €, které v celém Chorvatsku pravděpodobně nikdo nevlastní. Večer nám zbyly asi dvě hodiny na prohlídku úchvatného národního parku Krka. I přes poměrně drahý vstup to stálo za to. Nádherné vodopády s neskutečně čistou vodou, ve které je možnost se na vymezeném místě vykoupat byla velmi kvalitní náhradou za Plitvická jezera.



Zpátky jsme to vzali přes dálnici směr Záhřeb a hlavní bylo jet, co to jen půjde, abychom se na další den přiblížili co nejvíce Maďarsku. Podařilo se nám dojet téměř k Záhřebu a navzdory zákazu jsme nocovali na dálničním odpočívadle. Po více než týdnu to byl mírný šok, protože po opuštění pobřeží klesla teplota skokově o 10 stupňů. Ráno jsme vyrazili velmi brzy, díky čemuž jsme projeli Maďarsko i Slovensko a k večeru dorazili na Moravu. Zakončení výpravy proběhlo ve sklípku. Ráno nechtěl Wartburg opět startovat, tak byl roztlačen z kopce, a když se chytil, dojel po D1 až do Prahy. Celkově jsme ujeli 3200 km. Tato výprava byla inspirována Trabantgangem a dále jedním motoristickým časopisem.